Můj příspěvek volně navazuje na článek pana Mifeka, který se snaží z pozice aktivního bikera a člověka s osobní zkušeností ze zahraničí komentovat vztah mezi vyznavači horské cyklistiky a ochranou přírody v současné České republice. Nebudu polemizovat s jednotlivými východisky či závěry pana Mifeka, a to ani v případech, kdy parafrázuje části diskusí, které jsme spolu vedli. Jsem totiž přesvědčen, že ta tvrzení, se kterými nemohu bezvýhradně souhlasit ( a je jich, jak se říká, “celá řada”), jsou ovlivněna především logicky odlišným úhlem pohledu cyklisty a ochránce přírody - přesto představují seriózní základ pro dlouhodobou diskusi o možné koexistenci těchto dvou skupin. Další věty nechť jsou jedním z prvních střípků této diskuse.

Na úvod si dovolím následující tvrzení. Důsledná ochrana přírody a krajiny, její rozmanitosti, je v současné době dynamického rozvoje technické a informační civilizace naprostou nezbytností. Pomáhá udržet lidské měřítko všem činnostem člověka, který se od počátku věků vyvíjel v souladu s přírodou a v závislosti na ní. Pokud dnes jde snad “jenom” o udržení tradičních měřítek hodnot, zanedlouho půjde o zachování biologické podstaty a existence lidské společnosti. Naproti tomu (nebo snad právě proto) existuje naprosto legitimní potřeba lidí uchylovat se do přírody a zachovalé krajiny se svými zájmovými, sportovními a rekreačními aktivitami. Tady nastává zřetelný konflikt dvou zájmů, který není možné uspokojivě vyřešit preferencí kteréhokoliv z nich, ale jedině citlivým a trvale udržitelným vybalancováním obou potřeb. Cyklistika, zvláště horská, je vázána na přírodní prostředí a v posledních několika letech se rozvíjí takřka bouřlivě. Na rozdíl od zločinného zneužívání terénních motocyklů ve volné a chráněné krajině (z kompetence kona o přestupcích náleží tuto aktivitu převést do působnosti trestního zákona či pěstního práva) jde v případě cyklistiky o činnost relativně šetrnou vůči přírodě, je však nezbytné nalézt pro ni pravidla, měřítko a míru. O to se pokoušejí nejméně dva zákony - zákon č.114/92 o ochraně přírody a krajiny a zákon č.289/95 o lesích, dlužno podotknout, že s úspěchem pouze částečným. Přestože se jedná o normy relativně nové, není možno zazlívat zákonodárcům, že nebyli schopni v plné míře předjímat onen raketový nástup cyklistických aktivit na sklonku devadesátých let. Dlouhodobě udržitelné nejsou ani poměrně benevolentní výklady některých ustanovení těchto zákonů (např. §20 zákona o lesích) a lze důvodně předpokládat, že v případě novelizace dojde ke snahám o radikálnější omezení cyklistiky v lesích a v krajině. V případě střetu dvou zájmových skupin, zde například bikerů a myslivců, lze s vysokou měrou pravděpodobnosti předpovědět, na čí stranu se zákonodárce přikloní. Obávám se, že ta cyklistická to nebude. Je tedy nezbytné v rámci stávajících nedostatečných úprav hledat konsensus mezi cyklistikou (především ne masovou cykloturistikou po asfaltu, ale výkonnostní formou - horskými koly v přírodě), vlastníky pozemků, lesními hospodáři a v neposlední řadě ochranou přírody. Tyto vzájemně respektované vztahy pak bude možno pouze formalizovat zákony nebo jinými podzákonnými normami.

Jizerské hory, které jsou chráněnou krajinnou oblastí, mají přes značné narušení části lesů imisními škodami z nedávné minulosti velký potenciál terénů a tras atraktivních pro horskou cyklistiku. Zároveň jsou přirozeným rekreačním zázemím pro navazující liberecko-jabloneckou sídelní aglomeraci. Tlaky na sportovní a rekreační využití krajiny a přírody jsou mimořádné a stále se zvyšují. Kromě naznačeného konfliktu mezi veřejností a ochranou přírody existuje již popsaný zájmový střet mezi jednotlivými skupinami veřejnosti - zde především mezi cyklisty a pěšími turisty. Správě Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory příslušejí toliko pravomoce v ochraně přírody a krajiny, tento úřad nemá přímý vliv na regulaci cestovního ruchu. Přesto vnímá trendy rekreačního využívání krajiny a z pozic ochrany přírody, tam, kde bude mít příslušné nástroje, bude ovlivňovat strukturu rekreačních a sportovních aktivit se zřetelnou preferencí těch nejšetrnějších. Základním kritériem pro akceptovatelnost horské cyklistiky v CHKO je tedy její reálný vliv na přírodní prostředí, na všechny jeho složky. Obecně mohu konstatovat, že bikerství na upravených, byť nezpevněných cestách a pěšinách, především v zónách CHKO s nižším stupněm ochrany, je za jistých podmínek akceptovatelné. Bude však vždy existovat řada míst nebo tras, které zůstanou z důvodu ochrany přírody uzavřeny. Jsou to zejména národní přírodní rezervace, přírodní rezervace a jejich ochranná pásma, kde bývají základními nebo bližšími ochrannými podmínkami vjezdy cyklistů zakázány. I na míře respektování těchto zákazů (na cca 10% rozlohy CHKO) ze strany bikerské veřejnosti bude záviset ochota Správy CHKO k uzavírání kompromisů s cyklisty ve zbývajících částech chráněné oblasti.

Po období živelnosti Správa CHKO vnímá velmi pozitivně počínající snahy některých jednotlivců, méně nebo více formálních bikerských skupin o komunikaci s orgány ochrany přírody a o přiložení rukou k opravám či údržbě cyklisticky užívaných tras a směrů. Zároveň považuji za nezbytné zdůraznit, že zájmy ochrany přírody, jakkoli je preferuji, nejsou jedinými zájmy v konkrétních částech krajiny. Naprosto nepominutelné jsou zájmy vlastníků lesa a lesních hospodářů, v Jizerských horách jsou to díky převažujícímu státnímu vlastnictví lesních pozemků především Lesy České republiky. Budiž tento příspěvek apelem vůči těm bikerům, kterým není lhostejná perspektiva jejich sportu, aby se pokusili jasně formulovat svoje představy působení v jednotlivých oblastech naší republiky a tyto představy podrobili diskusi s ostatními dotčenými entitami, a to ne jenom vlastníky nebo všelikými úřady, ale také s ostatními skupinami veřejnosti.

 

Ing.Jiří Hušek

vedoucí Správy Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory