Pro zajímavost otiskujeme část studijní práce Jiřího Rozsypala z Bílovce, studenta Střední lesnické školy ve Šluknově. Tuto práci napsal syn chovatele hladkosrstých jezevčíků v roce 1994, v II.ročníku školy. Hodnocení temperamentu a způsoby výchovy jezevčíků Co se týče chovu jezevčíků je velmi odvážné říct, že se daří, poně- vadž dosti velká část jedinců tohoto plemene není dovedena do zdárného konce a to je chovnost. Mohu říci, že z naší chovné stanice se dostali do chovu z 19 štěňat pouze dva psi a šest fen, což není ani polovina z původního stavu. Majitelé si asi díky svým ratolestem a svým citům řekli, že je zby- tečné takové malé, krásné zvíře trápit a zatěžovat prací v myslivecké praxi, a že bude lepší, když budou doma dělat atraktivní dekoraci a spo- lečnost rodinným příslušníkům. Ale pokud se jedná o problém, kde jezevčíky chovat, tak bych se raději přiklonil k chovu v domácnosti, protože jak už jsem se zmínil, jezevčík je náchylný na zimu a má raději teplé místo. Chov v domácnosti má velký vliv na vývin psa, jak ze stránky fyzické, tak psychické. Pokud se jedná o stránku fyzickou, tak jezevčík dospívá v dřívější době, rychleji se mu vyměňuje chrup, jeho srst je lesklá a bohatá, čistota a hygiena je maximální. V pozdějším věku poznáme, že pes je stále v kondici oproti psům stejného věku umístěných venku v boudě. Pes se tím pádem dožívá vysokého věku a jeho použitelnost se prodlužuje. V neposlední řadě bych se zmínil i o kloubních nemocech, které u psů chovaných venku jsou dosti časté oproti psům, chovaným v domácnosti, u nichž tyto choroby takřka nejsou. Konstatuji, že plnochrupost u psů zůstává až do smrti. Po psychické stránce jsou jezevčíci klidní, vyrovnaní, podřídí se jakémukoli dění v domácnosti. Za velmi důležitou věc považuji to, že ne- jsou agresivní na děti a trpí jejich výstřelky proti nim a v neposlední řadě také to, že pokud jsou doma sami, tak plní 100% funkci "biologické- ho alarmu" proti případné loupeži. Samozřejmě, že to má i své nevýhody, které jsou však řešitelné. Na- příklad při doložení se projevuje zvyklost jezevčíků na společnost a je problém psa donutit k setrvání na místě odložení a zabránit hlasitým projevům. Toto se však dá řešit důsledným parforsním výcvikem. Náchylnost na zimu, tzv. zchoulostivění není tak markantní, pokud je je- zevčík často venku, a to v jakýchkoli podmínkách. A k posledním větším problémům patří čistota koberců v domácnosti, poněvadž pes se nepřezouvá a tudíž je nutno koberce častěji čistit. Mohu konstatovat, že jezevčík je schopen po určité době i o určité věci říct, jako je například venčení, krmení a podobně, nebo reagovat na slovní projevy mezi námi lidmi běžně používanými. Možná, že kvůli těmto schopnostem bych si jezevčíka asi nikdy nevzal jinam než domů (není to tak hrozné). Na závěr bych chtěl říct, že bych si přál, aby jezevčíci jak hlad- kosrstí, tak i dlouhosrstí a drsnosrstí měli stále tak významné zastou- pení mezi loveckými psy u nás jako je tomu doposud, a aby do chovu byli připuštěni pouze takoví jezevčíci, kteří mají výborné pracovní schopnos- ti a exteriérově jsou na vysoké úrovni. Protože psa s ostrostí norníka, klidem barváře, vytrvalostí honiče a systematickou prací slídiče snad nenajdeme u žádného jiného plemene a to zaručíme pouze bezvadným chovem.