Vyprávění o jezevčících
 Prof. MVDr Václav D y k, DrSc
 Záchrana v pařeništi
 Každý člověk má své koníčky. A věci, které miluje víc než ty
ostatní. Já sám jsem si osedlal dokonce trojspřeží. Miluji ryba-
ření, myslivost a zahrádkaření. V malé zahrádce jsem vždy našel
místo pro pařeniště k pěstování okurek.
 Každý den je třeba zjistit o kolik sazenice povyrostly. Paj-
da přirozeně musí být u toho a vykračuje k oknům, jaky by ho to
také zajímalo. Našel si dokonce v rohu pařeniště štěrbinu, do níž
se mu vejde čenich až pooči a odtud soustředěne pozoruje, jak se
okurky za všelijaká drahá hnojiva, poctivé zalévání a pletí od-
vděčují.
 Odcházíme většinou uspokojeni a Pajda si stírá o trávu něko-
lik pavučin z čela. Pod těmi se objevují obligátní vrásky, jako
by měl starost, aby ještě nepřišly mrazy, nevryl se do pařeniště
krtek, nerozmnožili velcí slimáci a nezničili naši pýchu.
 Kromě oblíbených záležitostí máme však každý někoho, koho
nesnášíme. My lidí jsme se naučili takové pocity skrývat. Psi to
většinou dělat nemusí. Pajda miluje nás, ale k smrti nenávidí
včely a sousedovic ovčáka. Pro první případ se snadno najde vy-
světlení, protože ho jednou pořádně poštípaly, když chtěl příliš
zblízka sledovat jejich rojení.
 Ovčák od vedle v tom byl zcela nevinně. Nikdy Pajdovi nic
neudělal, ani nehrozil útokem. Sympatie i nenávist zřejmě přichá-
zejí samy od sebe a není proti nim obvykle léku.
 Pajdova nenávist jako kdyby den po dni rostla. Ani jednou
nepřešel kolem sousedovic plotu aby tam nevymyslil hrozivou uráž-
ku, aby zle nevyštěkl anebo potupně nezvedl nožku a nevymočil se
směrem k boudě svého nepřítele.
 A tak se postupně stalo, že původně sice ostrý, ale k menším
psům lhostejný ovčák Samuel začal nenávidět Pajdu také. Žádné
setkání, mezi nímž byl naštěstí plot, se neobešlo bez vzájemných
nejhrubších psích nadávek, vyjádřených až sípavým štěkotem. Pros-
tě, ti dva by se byli s rozkoší potrhali. Jak by to provedl Pajda
s jeho "muší" váhou a úzkou tlamkou nevím, ale pro Samuela by to
byla hračka, protože byl obzvlášť velký a silný.
 Jednou jsem pracoval opět na zahrádce, když mne vylekal ne-
slýchaně zuřivý štěkot a prudký pohyb břízek u plotu naší zahrád-
ky. Než jsem stačil zahvízdat, prolétl pootevřenými dvířky Pajda
a plavným skokem, nedotýkaje se nohama takřka země, vnikl pod ok-
no pařeniště mezi křehké stonky okurek. Těsně za ním se vřítil
brankou ovčák Samuel. Šlo zřejmě o pouhé zlomky vteřin. Ale Pajda
měl tentokrát prvotřídní pohotovost. Copak mohl Samuel vědět o
pařeništi? Musel schlíple a nepomstěn odejít domů.
 Doplatily na to okurky v květu, ale byl tu důkaz jak "bles-
kově" umí zareagovat schopný jezevčík. S ovčáckým habánem se ne-
mohl pustit do nerovného zápasu.
 Podruhé, když se naši psi potkali neočekávaně ve chvíli, kdy
Samuelův pán vedl svého svěřence do parku, utrhl se ovčák hravě z
vodítka a vrhl se na nic netušácího Pajdu. Hodně dlouho tenkrát
můj asistent, dr.Zavadil zašíval chirurgickými stehy Pajdův čer-
nožlutý kabátek. Byl roztržený téměř po celé délce jezevčíkova
hřbetu.
 Pajda musel pak pořádně slevit ze své domýšlivosti a pýchy.
Ale dělal jakoby nic. Kolem Samuelovy zahrádky chodil s lhostejně
odvrácenou hlavou a zadní nožičku pro jistotu zvedal až u dalšího
plotu.
 Včelím úlům se beze studu zdálky vyhýbá a uhne i trubcům,
kteří hlučně přelézají po cestičce před včelínem.
 K pařeništi má starostlivý vztah, což kdyby přišly pozdní
mrazy, nebo nějaká škodlivá havěť, u níž by bylo zapotřebí hned
zakročit!