V následujícím příspěvku "z historických pramenů" si připomeneme, jak viděl jezevčíka na počátku právě končícího století známý zoolog Alfred Brehm (v překladu Prof.Josefa Jirsíka) Svérázná a ostře vyhraněná rasa jsou jezevčíci. Svérázná jejich postava zavdala podnět k četným neudržitelným theoriím, kterým se zde musíme opříti, protože se s nimi opět a opět shledáváme i v dílech vědeckých. Svérázný tvar končetin jezevčíků, které se podobají rachitickým končetinám touto nemocí nemocných zvířat a lidí, byl také takto vykládán. Tím tedy by byl jezevčík konstantně rachitické zvíře. Plattner však ("Studien über die Brachymelie der Haustiere und deren Ursachen", disertace, Bern 1910) ukázal přesným studiem kostí, že se u jezevčíků nejedná o rachitis, nýbrž o zcela určitou, příležitostně se objevující dědičnou formu znetvoření. Tím lze také vysvětliti, že vznikla podle Strebela u Inků a starých Mexikánů samostatná jezevčíkovitá psí rasa. Podle jiného názoru vznikli prý jezevčíci ze staroegyptských psů. Velmi nízký pes, zobrazený na egyptské malbě, avšak s přímými končetinami a vzpřímenými boltci, pokládá se za jezevčíka. Hieroglyf na obraze napsaný znamená prý slovo Tekal, a odtud prý německé jméno Teckel. Tato theorie jest zcela nesprávná. Za prvé sporné ono slovo má býti správně přečteno Tqru, což znamená "ohnivý", "veselý" a bylo to jméno zobrazeného psa. Dále pak není uvedeno jméno vůbec u protáhlého, nízkého psa - tento není vůbec na celém reliéfu - nýbrž právě u psa útlého, podobného chrtu, s vysokými končetinami. Konečně také vznik slova Teckel z Tekal jest filologický nesmysl. Budiž zde zdůraněno, že nízké, protáhlé psí rasy byly vypěstovány také z jiných skupin, tak na př. scotch a skye-terrier z Canis familiaris palustris. Ze skupiny psů loveckých, specielně z brakýřů vznikli také nízcí basettové. Nemůžeme-li tedy také odvozovati původ jezevčíků z ras staroegyptských, jest jejich stáří velmi značné. Hilzheimer našel dvě kostry jezevčíků ve zbytcích římských osad u Kannstadtu. Beckmann se domnívá, že jsou zobrazeni na obrázcích z 16.století. Strebel však to popírá. V literatuře o nich nalézáme první zmínky v 18.století. Hohberg je popisuje r.1701 ve své knize "Georgina curiosa". Z této doby pochází znamenitý obraz jezevčíka od Hamiltona, který se nalézá v stuttgartské galerii. Dříve byla přímonohá forma, dnešní jezevčí brakýř, hojněji chována než dnešní křivonohá. Staré obrazy představují krátkosrsté jezevčíky, dnes jsou známy i dlouhosrsté a hrubosrsté variety. Mimo to nalézáme i variety lehké a těžké, také jezevčíka zakrslého, zvaného králičí. Jezevčíci jsou nejsvéráznější a nejpodivuhodnější psi. Dlouhé, válcovité, dolů prohnuté tělo s prohnutým hřbetem, spočívající na krátkých stočených nohách, velká hlava a tlama s mohutným chrupem, převislé boltce, velké tlapy s ostrými drápy jsou základními znaky rasy. Končetiny jsou velmi krátké a silné, lokty jsou velmi krátké, ohnuté dovnitř, tlapy vně, na zadních tlapách vidíme poněkud výše postavené páté prsty (dnes jsou případné paspárky odstraňovány již u malých štěňat, pozn.redakce). Ocas jest při kořeni silný, ke konci se zužuje, sahá až k patnímu kloubu, jest obyčejně vodorovně postavený, prohnutý vzhůru. Zbarveni bývají jezevčíci velmi různě, svrchu bývají obyčejně černí nebo hnědí, dole rezavě červení, nezřídka také jednobarevně hnědí nebo žlutaví, ba i šedí nebo skvrnití. Nad očima vidíme zpravidla pár světle rezavě červených skvrn, tyto skvrny však vidíme také i u jiných psů. V poměru k nepatrné velikosti jest jezevčík zvíře neobyčejně silné a s tím se také shoduje jeho odvaha. Jsou to neobyčejně horliví lovci a bylo by jich lze užíti k pronásledování každé zvěře, kdyby neměli určitých nezpůsobů, nevšímají si totiž rozkazů svého pána a ulovenou zvěř obyčejně trhají. Všichni jeevčíci mají znamenitý čich, sluch, odvahu a jsou rozumní, stateční a vytrvalí a lze jich tedy užíti ke každému lovu, vrhají se i na divoké vepře a umějí se uchrániti před vztekem kance, který je pro jejich nízké tělo nemůže tak snadno uchopiti jako většího psa. Jsou chytří, učeliví, věrní, veselí, příjemní, opatrní a cizí osoba nesnadno získá jejich přátelství, bohužel jsou také potutelní a kradou, ve stáří jsou vážní, bručounští, kousaví a často potměšilí, vrčí a cení zuby i na vlastního pána. K jiným psům jsou nesnášenliví, svářiví a bojechtiví, perou se s každým psem, který se k nim přibližuje, i s psy velkými, kterým by bezpodmínečně podlehli. Pronásleduje-li jezevčík zvěř, tu se za ní vrhá s neobyčejnou chtivostí a prodírá se i nejhustšími křovinami, dík svým znamenitým smyslům zvěř také brzy najde, tu však zapomíná na vše. Ač třeba byl mnohokráte bit pro svou neposlušnost, lovec může pískati, volati, hledati ho - nic nepomáhá, pokud má jezevčík zvěř před očima nebo sleduje-li její stopu, jde svou cestou s bezpříkladnou vytrvalostí. Po celé hodiny pronásleduje vyplašeného zajíce, po celé hodiny vytrvá a hrabe u doupěte, kam vběhl králík. Je-li unaven, tu se na místě uloží, odpočine si a pokračuje v lovu. Chytí-li nějakou zvěř, na př. králíka, tu ho rozpáře a sežere v nejlepším případě alespoň vnitřnosti, je-li však velmi hladový, sežere zvíře celé. Jeho lovuchtivost přemáhá veškerý strach před trestem a všecky lepší pocity. Z těchto důvodů lze ještě nejlépe užíti jezevčíka k vyhánění zvířat z podzemních doupat. Již nízká postava, ohnuté nohy, mocné tlapy s ostrými drápy prozrazují, že se znamenitě hodí k hrabání a prolézání podzemních doupat, jeho odvaha, síla a vytrvalost zajišťují při tomto způsobu lovu nejlepší výsledek. Zvláštního výcviku mu není třeba. Jest třeba vyhledati mláďata dobré jezevčice, chovati je v létě v ohradě, v zimě v teplé stáji, nutno dbáti o to, aby je nic nezastrašovalo. Jest nutné, aby byla zachována jejich vrozená odvaha. Často bývá liškou nebo jezevcem dosti pokousán, to mu však vůbec nevadí, jest příliš odvážný, než aby dbal ran utržených v boji, naopak vzplane tím více a pronásleduje ještě horlivěji nenáviděná jím stvoření. Jest třeba viděti na vlastní oči, s jakou chtivostí se vrhá do podzemních brlohů, a pak zajisté každý, přes jejich některé nepříjemné vlastnosti si jezevčíky zamiluje. Jak jest netrpělivý, nemůže-li ihned vklouznouti dovnitř, jak žalostně křičí, když vidí, že jiný jezevčík byl první vpuštěn dovnitř! Celé tělo se třese loveckou horečkou, žalostně kňučí, avšak tiše na každého blížícího se lovce se prosebně dívá, aby byl puštěn a směl se alespoň přesvědčit, je-li nenáviděný nepřítel v doupěti čili nic. Když jest konečně puštěn, v letu ještě olízne z vděčnosti ruku, která uvolnila řemen, vleze hbitě do brlohu a pracuje za neustálého štěkání a hrabání, takže mu téměř dochází dech. Hladká, krásná srst se zapráší a jest plná písku, oči, nosní otvory a pysky jsou obklopeny špinavým lemem, jazyk jest oschlý - tak se objeví před doupětem, aby se nalokal čerstvého vzduchu, to však jen na okamžik, v mžiku opět mizí v doupěti a stále nezřetelněji zaznívá jeho "hau hau" z podzemí. Propracoval-li se konečně k loži jezevce nebo lišky, tu se sotva mohou tato zvířata brániti. Mohou se brániti jak chtějí, chrupem či tlapami, oba musí na světlo boží. S nemenší horlivostí loví jezevčík také v přírodě. S požitkem vzpomínám na četné lovy v hessenských horách. Melodicky zní ohlas lovící smečky, brzy blíže, brzy stlumeněji, tu opět se štěkot přiblíží, podle toho zda pronásledovaný zajíc, chytrá liška či prchající srnčí se obrací či uhýbá před malými těmito zloduchy. S napjatou pozorností se čeká na první ránu, s opravdovým požitkem sleduje člověk okem i uchem počínání statečných křivonohých pomocníků loveckých, kteří prohledají každé křovisko, každý háječek a každou cestičku proběhnou desetkráte, aby jim nic neušlo. Když se pak jezevčíci nakonec vracejí po ukončené nadháňce k psovodům a jsou uvazováni, tu jim rádi odpouštíme všecky nezpůsoby, párání chycené, postřelené nebo nalezené zvěře, trhání drahého liščího kožichu, rvavost, svárlivost a nenávist k jiným psům a jiné nemilé vlastnosti. Všecky tyto vlastnosti mají přece původ v nesmírné horlivosti lovecké.